Porodní story
23. 8. 2009
Nečekejte žádné vzrušující čtení. Porod byl tak přirozeně normální, že vám možná přijde nudný. O jedinou perličku se postarala porodní asistentka až dva dny po akci...
Ano, rodili jsme plánovaně doma s porodní asistentkou Janou Dvořákovou (www.happy-family.cz). Nikde jsme se o tom nešířili a všem tvrdili, že rodit budeme v Havlíčkově Brodě. Tamní porodnice byla v plánu jako záloha, kdyby se vyskytly komplikace, takže jsme ani nekecali. Dopředu člověk stejně nikdy neví, kdy a kde porodí, že;-)
Dva týdny jsem čekala, kdy se naše maličká rozhodne vykulit na svět - zatímco Štěpán si předloni pospíšil, Markétka čekala skoro až do termínu porodu. Tři dny před ním - 5. srpna - se konečně začalo něco dít. Od rána jsem měla kontrakce - sice po čtvrt hodině, ale pravidelně. Nejásej předčasně, říkala jsem si, ale Janě jsem sms napsala a Pavlovi taky. Když jsem v poledne uspala Štěpána, najednou začaly kontrakce stíhat jedna druhou každých čtyři až pět minut. Wow! Že by přeci? Vážně druhorodičky rodí, když jejich děti usnou! Ani oběd jsem nedojedla. S Janou jsme se domluvily, že přijede - z Prahy to do Pardubic není úplně blízko a když se nic dít nebude, tak prostě uděláme těhotenskou poradnu a pojede zase domů. Pavel si v Praze dojedl oběd a radši taky vyrazil. V předtuše, že na to následující dny nebudu mít kdy, jsem začala vařit a uklízet a mezitím jsem objednala babičku, aby si odpoledne vyzvedla Štěpánka - měla jsem pocit, že na rození potřebuju klid (nebo že on bude v noci potřebovat klid?;-)).
A taky že jo. Štěpán se z poledního spánku předčasně brzy probudil a kontrakce zase zpomalily...
Když přijela o půl čtvrté Jana, byl Štěpán už u babičky, Pavel doma a stahy opět pravidelné asi po pěti minutách. Stále na mně většinou ani nebylo znát, že nějaké kontrakce mám (ehm, vlastně Dvořka párkrát sama poznala přicházející kontrakci dřív, než já jsem ji cítila - prý podle toho, jak jsem se naklonila). Hrdlo ale otevřené stále na dva až tři prsty - normální těhotenský nález. Tajně jsem stále doufala, že dnes ještě budeme rodit.
Jenže i přes to, že občas byly kontrakce i po třech minutách a na večerní procházce s Janou kolem Matičního jezera jsem měla pocit, že domů ani nedojdu, tak po návratu se vytratily. Že by šlo miminko spát? Zkusili jsme ho povzbudit - nahřát břicho skořicí, teplou vanou, dokonce i projímadlo Yal jsem neplánovaně aplikovala. Ale kontrakce se objevila vždy jen po změně polohy - když jsem vstala z křesla třeba. Nepříjemně bolely, ale cítila jsem, že nikam nevedou. Kolem jedenácté večer, když jsme dokoukali Lásku nebeskou na DVD, jsem uznala, že je čas jít spát.
Jana zůstala na noc a vyprávěla, že za jednou maminkou jezdila tři dny, protože se porod stále pořádně nerozbíhal. Smířila jsem se s tím, že opravdu to očekávané zrození se možná zatím nekoná, a zalehla.
O půl jedné mě asi probudila kontrakce, nevím, možná se mi jen zdála? Ale od té doby přicházely další a byly dost bolestivé. Netuším jak často. Snažila jsem se je zaspat. Trvaly necelou minutu, snažila jsem se pomalu vydechovat a uvolňovat porodní cesty a měla jsem dobrý pocit, že Pavel i Jana spí, a tak je neotravuju ze spánku a zpracovávám bolest sama. Doufala jsem, že když jsou stahy tak hnusné a trvají takhle dlouho, že opravdu otevírají miminku cestu ven.
Vydržela jsem pospávat mezi kontrakcemi skoro do tří do rána. Prý bylo na hodinách 2:54, když jsem šla potřetí na záchod, protože jsem to v posteli už nemohla vydržet. Ve 2:54 byl nejsilnější úplněk od začátku roku - a nám, jak jistě tušíte;-), opravdu nám pomohl vytáhnout naši holčičku na svět.
Jana i Pavel vstali, ale já už je moc nevnímala. Uvelebila jsem se ještě na chvíli v posteli v ložnici a už se mnou nebyla řeč. Nechtělo se mi nic a nikam - žádnou vanu, žádnou masáž, nic. Běda Pavlovi a Janě, když se mě zeptali, jestli nechci napít nebo pustit muziku! Nechtěla jsem NIC. Bolest se zdála děsná, nevěděla jsem, jak s ní pracovat. Křičení nepomáhalo, v posteli v leže už to taky nebylo ono. Zkusila jsem si kleknout a opřít se o postel a polštáře. Držela jsem se Markétčiny postýlky-balkonu a časem se mi podařilo bolest a kontrakce zpracovat tak, že jsem tu ohromnou sílu posílala směrem dolů a ven a opravdu jsem měla pocit, že (ještě někde nahoře) se začíná miminko tlačit dolů. Hurá, jásala jsem slabě v mysli. Ozvy byly v pořádku, a tak Jana jen sledovala, jak řvu, nadávám, že to děsně bolí, kývu pánví a křečovitě držím postýlky, polštáře nebo se za hlavu. Přitom pauzy mezi stahy nebyly úplně krátké, občas jsem si i odpočala.
Najednou se k bolesti přidal i tlak, miminko se někde nahoře začalo soukat dolů. Určitě se blížíme k cíli - ale za jak dlouho? Za pět, nebo za 30 kontrakcí? Kdo ví, kdy to bude... bála jsem se doufat. Ale zakrátko už jsem cítila, že hlavička opravdu vstupuje do porodních cest. A za pár kontrakcí už jsem hmatala hlavičku. Někdy v té době praskla voda (prý dvě minuty před porodem) a šplouchla na nepropustné podložky. Ještě jedna nebo dvě kontrakce a ten neuvěřitelný tlak s mým přitlačením rval miminko ven. Hlavička ještě na chvíli uvízla těsně před cílem. "Zasekla se mi tam!" povídám. Ale další kontrakce přišla skoro okamžitě a hlavička byla venku, vzápěti ramínka a miminko už křičelo! Nohy mělo ještě v pochvě:-D Markétka byla na světě. Jana mi ji hned podala do náruče, zabalila ji, porovnaly jsme pupečník a já se mohla kochat:-):-):-). Bylo 4:47. Markétka ještě chvilku křičela. Prsem nepohrdla. Sedla jsem si na porodní stoličku a bylo nám nádherně.
Pupečník dotepal. Za 20 minut jsem porodila placentu. Pak jsem se umyla a zalehly jsme do postele - jen my tři holky (Jana na gauč v obýváku), Pavel se hned po ránu vydal na matriku (a narazil na milou paní, která se mu svěřila, že je jen dovolenkový zástup a že právě domácího porodu se obávala - ale čeho konktrétně, to už neřekla).
Ani nevím, kdy Jana Markétku prohlédla. Nejdřív hned po narození. Zvážila ji až během dne, délku ověřila až třetí nebo čtvrtý den - ani to nevypadalo jako natahování na skřipec:) I pediatr potvrdil, že je to zcela zdravé miminko.
Já jsem taky nepřišla k úhoně - porodní poranění jsem neměla žádná. Vlastně jsem byla trochu odřená, což první den štípalo při čůrání. A to si Markétka - stejně jako před téměř dvěma lety její brácha - cestou na svět nejdřív ručičkou ověřovala, jaké je venku počasí (aneb vykoukla a la Superman).
Štěpán přišel odpoledne a z "Makéky" byl nadšený (a doteď je).
Slibovaná perlička: Dvořka spala dva dny po našem porodu neplánovaně v Pardubicích, když jí volala kamarádka Bára, taktéž na rozpadnutí... která bydlí v Praze kousek od Dvořky. Ale i se zastávkou na benzínce a porušením pár dopravních předpisů to Jana k Báře stihla a v pět ráno se narodila Dorotka:)
Závěrem dodám, že kdybych v okolí našla přívětivou porodnici nebo porodní dům, nikdy bych asi k domácímu porodu nedospěla. Ale po zkušenosti s relativně milou porodnicí v Neratovicích mi ani jiná možnost nezbyla. Naštěstí u mě byly splněny základní podmínky pro porod doma (zejména dobrý zdravotní stav, odborná pomoc k dispozici a porodnice velmi blízko). Sice se stále říká, že se "může něco stát" ze vteřiny na vteřinu, ale to jednoduše není pravda - tedy není pravda, že pravděpodobnost, že se to stane a nestihne se to vyřešit, je větší doma, než v porodnici. Zájemcům o problematiku doporučuji tento odborný článek http://clanky.gynstart.cz/article.php?sid=166&mode=thread&order=0&thold=
a dále spoustu knížek.
Namátkou:
Zuzana Štromerová: Možnost volby
Jana Doležalová: Porod doma
Jana Doležalová: Hovory s porodní bábou (díky Andrejko!;-))
Henci Goer: Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu
Henci Goer: Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu
Penny Simkin: Partner u porodu
Ingeborg Stadelmann: Zdravé těhotenství, přirozený porod
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář