(Bez)plínkujeme
11. 6. 2008
Ani jsem nebyla těhotná, když jsem se o bezplenkové komunikační metodě
(BKM) dočetla. S miminkem v břichu jsem o ní uvažovala, ale zavrhla ji
- zjistila jsem, že "bezplenková" miminka nosí plíny většinou až do
roka a půl, a že ta komunikace o vylučování musí být pěkná fuška.
V Štěpánových pěti a půl měsících jsem s bezplenkovkou začala a přestat už nešlo.
Co tedy BKM je? Určitě by to nemělo být učení na nočník ve smyslu vysazování, trénování, nucení. Mělo by jít o oboustrannou komunikaci, která miminku dovolí vykonávat své potřeby hygienicky a mně ho lépe poznat. Hned po narození totiž děti vysílají signály, když potřebují kakat nebo čůrat. Některé kopou nohama, jiné projevují nespokojenost, strnou ve výrazu, tlačí... A asi nečekají, že jako odpověď je necháme v jejich moči nebo výkalech. Určitě uvítají možnost ulevit si mimo plenu - do nočníku, umyvadla, vany, záchodu... a zůstat v suchu. Kromě někdy těžko zaznamenatelných signálů se při bezplenkovce dá spoléhat také na časování (sledování pravidelnosti vylučování) a na intuici.
Také mi nejdřív přišlo, že tohle já nezvládnu. A první týdny se Štěpánem jsem řešila spoustu jiných věcí. Ale když ještě skoro v půlroce kadil pětkrát i šestkrát denně, a to zcela zjevně... tak jsem mu jednou, když začal tlačit, sundala plínu a podržela ho v klubíčku nad nočníkem. A Štěpán se nejenom vykadil, ale i vyčůral.
Začala jsem se znovu o BKM zajímat a zjistila, že děti většinou nečůrají ve spánku, ale až po probuzení. A také že gastrokolický reflex způsobuje, že se při jídle rozpohybuje celá trávicí soustava - až do posledního kousku. Začala jsem tedy Štěpánovi nabízet nočník vždy po probuzení a po jídle. A úspěch byl v těchto okamžicích téměř vždy zaručen! Začali jsme sice docela pozdě (čím dříve po narození, tím lépe - později hrozí, že dítě bude plenu považovat za záchod a vzdá veškeré pokusy o signalizování vylučovacích potřeb), ale bez nadějí na nějaké zázraky jsme to zkoušeli dál. Pořídila jsem tzv. čínský nočník pro pohodlné držení miminka nad ním. Koupila jsem si i knížku k tématu (Ingrid Bauer: Diaper Free!), která mi hodně pomohla.
Doma jsem se snažila měnit plenu po každém počůrání. A nejdřív těch plen bylo strašně moc. Ale zpátky už jsme se vrátit nemohli - kdo jednou zkusí, nepřestane.
Teď v devíti měsících už ale Štěpán umí udržet moč a čůrá už většinou jednou za hodinu až dvě. Ještě nehlásí, že potřebuje - je zaujat lezením a chozením, a tak spoléhám na časování a intuici. Na výlety s sebou nosím malý nočník, nebo využijeme letního počasí a zaléváme travičku. Plínky nosí spíš jako pojistku a už je peru jednou za čtyři dny, a to jen proto, aby nezplesnivěly. Protože teď za den zlikvidujeme jen dvě až čtyři plus jednu extrasavou noční (v noci se ještě na nočníkování necítím - jsem ráda, když Štěpán spí).
I tak mám z bezplenkovky velikou radost. Líbí se mi, že Štěpán dobře ví, co se na nočníku dělá. Že umí ovládat svěrače. Že má stále zadeček v suchu. Že se ho nemusím bát nechat běhat doma po koberci nahatého. Že se nám daří a že si rozumíme a že to Štěpánovi jde i s taťkou!
V Štěpánových pěti a půl měsících jsem s bezplenkovkou začala a přestat už nešlo.
Co tedy BKM je? Určitě by to nemělo být učení na nočník ve smyslu vysazování, trénování, nucení. Mělo by jít o oboustrannou komunikaci, která miminku dovolí vykonávat své potřeby hygienicky a mně ho lépe poznat. Hned po narození totiž děti vysílají signály, když potřebují kakat nebo čůrat. Některé kopou nohama, jiné projevují nespokojenost, strnou ve výrazu, tlačí... A asi nečekají, že jako odpověď je necháme v jejich moči nebo výkalech. Určitě uvítají možnost ulevit si mimo plenu - do nočníku, umyvadla, vany, záchodu... a zůstat v suchu. Kromě někdy těžko zaznamenatelných signálů se při bezplenkovce dá spoléhat také na časování (sledování pravidelnosti vylučování) a na intuici.
Také mi nejdřív přišlo, že tohle já nezvládnu. A první týdny se Štěpánem jsem řešila spoustu jiných věcí. Ale když ještě skoro v půlroce kadil pětkrát i šestkrát denně, a to zcela zjevně... tak jsem mu jednou, když začal tlačit, sundala plínu a podržela ho v klubíčku nad nočníkem. A Štěpán se nejenom vykadil, ale i vyčůral.
Začala jsem se znovu o BKM zajímat a zjistila, že děti většinou nečůrají ve spánku, ale až po probuzení. A také že gastrokolický reflex způsobuje, že se při jídle rozpohybuje celá trávicí soustava - až do posledního kousku. Začala jsem tedy Štěpánovi nabízet nočník vždy po probuzení a po jídle. A úspěch byl v těchto okamžicích téměř vždy zaručen! Začali jsme sice docela pozdě (čím dříve po narození, tím lépe - později hrozí, že dítě bude plenu považovat za záchod a vzdá veškeré pokusy o signalizování vylučovacích potřeb), ale bez nadějí na nějaké zázraky jsme to zkoušeli dál. Pořídila jsem tzv. čínský nočník pro pohodlné držení miminka nad ním. Koupila jsem si i knížku k tématu (Ingrid Bauer: Diaper Free!), která mi hodně pomohla.
Doma jsem se snažila měnit plenu po každém počůrání. A nejdřív těch plen bylo strašně moc. Ale zpátky už jsme se vrátit nemohli - kdo jednou zkusí, nepřestane.
Teď v devíti měsících už ale Štěpán umí udržet moč a čůrá už většinou jednou za hodinu až dvě. Ještě nehlásí, že potřebuje - je zaujat lezením a chozením, a tak spoléhám na časování a intuici. Na výlety s sebou nosím malý nočník, nebo využijeme letního počasí a zaléváme travičku. Plínky nosí spíš jako pojistku a už je peru jednou za čtyři dny, a to jen proto, aby nezplesnivěly. Protože teď za den zlikvidujeme jen dvě až čtyři plus jednu extrasavou noční (v noci se ještě na nočníkování necítím - jsem ráda, když Štěpán spí).
I tak mám z bezplenkovky velikou radost. Líbí se mi, že Štěpán dobře ví, co se na nočníku dělá. Že umí ovládat svěrače. Že má stále zadeček v suchu. Že se ho nemusím bát nechat běhat doma po koberci nahatého. Že se nám daří a že si rozumíme a že to Štěpánovi jde i s taťkou!